Ráno dne 24. února 2022 po týdnech příprav maskovaných za vojenské cvičení napadla invazní vojska Ruské federace Ukrajinu, která začala okamžitě vpádu cizích vojsk vzdorovat a následně i vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Válečný konflikt takového rozměru Evropa nepamatuje od konce 2. světové války, svět je v šoku.
Již desátým dnem hoří nelítostná válka na území Ukrajiny. Ovšem pozor – z pohledu Ruska se o válku vůbec nejedná. Sice jsou nasazeny všechny armádní složky od letectva, námořnictva po pozemní síly včetně obrněnců, raketových vojsk a těžkého dělostřelectva, ale válka to není, přestože regulérní ukrajinská armáda klade tvrdý odpor dle svých možností. Jedná se totiž prý pouze o speciální vojenskou operaci zaměřenou na demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny.
Civilizovaný svět samozřejmě nemá pro tyto ruské novotvary žádné pochopení (viz. přátelská výpomoc v dobách minulých) – denně vidí na autentických záběrech devastaci měst jako jsou Charkov, Mariupol a zejména se zemí zarovnaná Borodjanka. Denně vidí situaci v Kyjevě, kde se rodiny s dětmi krčí v prostorech metra, aby byly chráněny před leteckým bombardováním či raketovým ostřelováním obydlených oblastí. V nemocnicích ženy rodí děti ve sklepeních v podzemí – copak je to za přivítání na našem světě? Ochota válčit, rozsévat zkázu a utrpení je zcela nepochopitelná. Právě tento tradiční postup ruské armády spočívající i v přeměňování měst na hromady sutin s mnoha oběťmi v řadách civilistů je pro svět naprosto neakceptovatelný. Výsledkem je monumentální vlna protiruského odporu. Rusové po celém světě zažívají pocity studu a čelí neskrývaným antipatiím ze všech stran za to, že se rozhodli zajít takto daleko.
Ovšem v totalitním Rusku samotném je obyvatelstvo záměrně maximálně izolováno – státní média a cenzura pracují na 100+%. Ruský parlament narychlo přijímá tvrdé represivní zákony, kdy hrozí až 15 let vězení za pouhé projevení svobodného názoru, projevení nesouhlasu s ruskou intervencí, slovo válka je zakázané, ztráty z bojišť se tají a tisíce lidí, kteří přes všechny hrozby veřejně demonstrují, jsou denně zatýkány. Přístup k informacím z internetu a ze sociálních sítí je blokován – Facebook, Twitter, YouTube i nezávislá média už byla zpacifikována. Nelze přece připustit, aby si ruský občan mohl svobodně budovat nějaký názor na počínání své země. Naopak je třeba mu ho přes státem kontrolovaná média vštípit, indoktrinovat jej, jako v dobách nejhlubšího socialismu. Ruská ekonomika i měna se pomalu hroutí, protože čelí nejtvrdším ekonomickým sankcím, jaké snad kdy byly na nějaký stát v nových dějinách uvaleny.
Tak jako se v Tolkienovském Hobbitovi a Pánovi Prstenů postupně reinkarnovalo již jednou poražené zlo v podobě Saurona, tak se i dnes díváme na již plně obnažené reinkarnované zlo sovětského typu z doby Studené války. Svět s překvapením zjišťuje, že Studená válka pro Rusko nikdy neskončila a na demokracii si tam jen chvíli zkoušeli neúspěšně hrát … Železná opona se zase zlověstně spouští a vystavuje celé lidstvo opětovné těžké zkoušce nervů. Hrozba nukleárního armagedonu v případě neřízené eskalace napětí se vrátila na pořad dne.
Být dnes Rusem znamená v podstatě být psancem a tato obětní role mnohým Rusům dlouhodobě vyhovuje a zejména maximálně vyhovuje státní propagandě – zase jako dříve v minulosti proti Rusku jde skoro celý svět, všichni jim chtějí automaticky ublížit a oni se hrdinně staví na odpor a dle své doktríny unesou jakékoliv sankce, útrapy a navrch ještě zasazují drtivé preventivní údery. Zde samozřejmě je třeba vnímat, že Rusko bylo nepochybně v minulosti napadeno jak Napoleonem, tak Hitlerem a nakonec díky své enormní velikosti obstálo a útoky odrazilo. Zejména v druhém případě to bylo i v souladu se zájmem svobodného světa, za což je nutné projevit Sovětům i velký kus vděku, nehledě na jejich počáteční i závěrečné kontroverzní jednání (Obsazení Polska, Katyň, poválečné uvrhnutí východní Evropy do komunistické totalitní nesvobody).
V dobách Železné opony a jak ted už víme, tak i po jejím pádu se však Sovětský svaz/Ruská federace na základě těchto pekelných historických zkušeností (zejména Velká Vlastenecká Válka) transformoval do totalitní, neoimperiální a následně do velké míry paranoidní mocnosti, která na každé změny v její tzv. sféře vlivu reaguje velmi ostrým, přehnaným způsobem bez ohledu na zájmy obyvatelstva žijícího v dané oblasti či státu. Na území Evropy jde především o následující události:
- Eskalace v Berlíně (1948)
- Následně krvavě potlačené Maďarské povstání (1956)
- Další eskalace v Berlíně jež vyvrcholila stavbou Berlínské zdi (1961)
- Okupace Československa (1968)
- Vpád ruské armády na Ukrajinu (2022)
Právě dnes emoce planou opravdu silně a je třeba se mít na pozoru, aby protiruské antipatie nepřerostly v něco, co je již za hranou. Mnoho Rusů zejména v zahraničí, jež mohou vývoj sledovat bez cenzury a mají tak možnost situaci adekvátně vyhodnotit, samozřejmě s válkou a se svým establishmentem nesouhlasí a rozhořčení světa chápou. Jiní nejsou schopni reagovat a veřejného odsouzení postupu své veliké země nejsou prozatím schopni, možná i z obav o své blízké v Rusku. Takovým lidem je třeba dát čas a nenutit nikoho k prohlášením, protože jen v takovém případě se můžeme nazývat tím svobodnějším světem.
Proč ruský medvěd takto nekompromisně zaútočil na svého ukrajinského bratrance? Tím je třeba se začít neprodleně zabývat, protože tato znalost může umožnit co nejrychlejší uhašení ničivého konfliktu.
Jak je vidět z obrázku, tak jsem definoval celkem čtyři základní vrstvy tohoto velkého problému. Je zcela na místě tvrdě a nekompromisně odsoudit ruskou vojenskou invazi, která defakto rozpoutala regulérní symetrický konflikt dvou nezávislých států. Taková eskalace je zkrátka v dnešní době neakceptovatelná nehledě na jádro problému – všichni v Evropě víme, že takto se problémy již v rozvinutém evropském prostoru po zkušenostech s dvěmi ničivými světovými válkami neřeší a řešit nemají. Rusko je však vždy vývojově o zhruba 50-100 let pozadu a tak volí prostředky, jaké volí. Na druhou stranu to však neznamená, že bychom měli ignorovat zjevné problémy na ostatních úrovních, ať už se jedná o vnitřní problémy samotné Ukrajiny, nebo o ne zcela taktický a dle mého dokonce chybný způsob angažovanosti EU či NATO/USA v tomto regionu. Právě komplexní zhodnocení situace je jediné správné – nelze si budovat názor jen na základě dojmů z určité oblasti. To vede k předpojatosti a snadné manipulovatelnosti (viz. oběti účelové propagandy, jež něco akcentuje a něco zcela zamlčuje).
V dalších článcích budou jednotlivé vrstvy rozebrány podrobněji a pokusím se zamyslet i nad možnými průběhy, jakými se konflikt může dále vyvíjet. Optimální by samozřejmě bylo okamžité zastavení bojových akcí, návrat k jednacímu stolu a vyřešení sporů či obav pomocí uzavřených smluv, bezpečnostních garancí atd. Velkým problémem, který nám zrovna mnoho optimismu nedodává, je však právě posilující ruská totalita a nedůvěryhodnost Ruska jako partnera. Základem pro jednání je elementární důvěra a to co Ruská federace předvedla, tedy série zjevných do nebe volajících lží, to bude velmi těžké v rámci mírového dialogu překonat. Rovněž stupeň devastace území Ukrajiny za pouhých 10 dnů je již tak vysoký, že návrat vztahů do nějaké normality, může být extrémně složitý až krátkodobě nemožný.
Přesto je třeba, aby obě strany urychleně překonaly všechny tyto bariéry a našly odpovědnost jim svěřenou jednat v zájmu občanů svých zemí a znovu přinést mír. Lidé umírají na obou stranách po tisících a škody na majetku jsou taktéž obrovské na obou stranách (devastace válkou Vs ničivá síla bezprecedentních ekonomických sankcí). Pokračování ve válce či “speciální operaci“, říkejme tomu, jak kdo chce, nedává logicky smysl. Ukrajina je obrovská země a již dnes je mobilizovaná do takového stupně unfikovaného vlasteneckého odporu, že se jeví jako prakticky nemožné ji dlouhodobě ovládat proti vůli většiny občanů. Reset vztahů je nevyhnutelný.